Včera bylo 26.1. a den začínal celkem slibně. 2 hodiny cesta za Plzeň, pokec v autě s kolegou, 5 hodinový workshop v jedné boží rodinné firmě. Oběd, cesta zpátky, další pokec, paráda. Než dojedeme do Prahy a já skončím v koloně. Ok, nepanikař, za 45 min máš přednášet v centru. Bude na tebe čekat asi „jen“ 50 lidí a není nikdo, kdo by to za tebe vzal. Ještě větší paráda. To dáááš. Věci, kde mám věci? Přece nebudu přednášet v džínách a kozačkách. Tak to ani náhodou. Házím obal s připravenou sukní na přední sedačku. Ještě, že už jsem toho Viktora vykopla. By se asi divil. J Ok, kolona. Čím začnu? Ideálně úhlem zastavení tak, aby se spolustojící ve vedlejším autě nekochal až moc. Ok svlíkačka, košili sundat, stříbrný triko oblíknout. Rychle rychle, už to zase popojíždí. Špatnej úhel, sakra. No moc nekoukej a jeď! Snad si nemyslí, že ho balim?! Ses asi zblááznil frajere! Triko máme. Dobrá práce Deni. (Pochvaly jsou důležité :D) Sakra, teď ty kozačky a kalhoty. Hmmm, levá první, tou nešlapu na žádnej pedál. Paráda, hotovo. Pravá, kalhoty, hotovo. Sakra. Zas to popojíždí. Plyn na boso, taky dobrý. Návrat to mladých plážových let a řízení bez bot. Hotovo a teď tu sukni. Přes hlavu, hlááávně přes hlavu. By mi ještě scházelo si natrhnout zip. Resp., to by mi scházelo oblíkat si zpátky ty kalhoty. Ani náhodou. Uuuuf mám to! Boty, kde mám sakra ty boty? Kdo to kdy viděl k takovýhle sukni kozačky. Ne ne ne. Teď to nevzdám. Boty za sedačkou. Mám je!!! Ach, bože já jsem tak dobrá, že se mi z toho chce brečet. Rtěnku!? Kde mám rtěnku??? ????
„Martine, prosim tě, naberu tě. Pojedeš se mnou, odvezeš mě do centra a odvezeš auto, prooosíííím.“
„Ale já …“ „ Prosíííííím“ „Já ale …“ „prosíííííííííííííííííím“ „Kde seš?“ „3 minuty od tebe“ „se z tebe …“ „Kujuuuuuuu.“
Parkuju. Rána jak z děla. Tak to mi chybělo. Zrcátko. Odneslo to zrcátko. Do prčic. Oooook, to nevadíííí, to vůůůůbec nevadíííí. Ztráty se sčítaj až na konci.
„Ahoj, takže kam jedeme slečno Dědičová?“ „ Icon Hotel, V Jámě pane Daneš! Ale jedem, jedem, jedem!“ „ Cos dělala s tím …“ „Ne, děláme, že to nevidíme!“ „No ale my tam opravdu nic nevidíme!“ „To dáš, hlavně jeď!“
Anetka na telefonu: „Deni, kde seš? Už jsou tady všichni.“ „3minuty! Zabav je!“ „Od toho tu máš bejt ty!“ „To dááááš!“ Začíná to být dneska moje oblíbená hláška.
Skáču z auta, „Děkujuuu, seš boží!“, ladně samozřejmě. Dáma přece nikdy neběhá, nestresuje se a hlavně se nikdy, ale nikdy, nepotí! ????
18:05. „Rychle vyfoť mě, než začneme a dej to prosím na FB. Tadááááá. Hotovo.
Klid, úsměv, úvodní joke a hlavně neomdlít! ????
„Takže dobrý večer, moje jméno je Denisa Dědičová a dneska jsme tu, abychom si užili REFRESH vašich prokrastinačních znalostí“
A ať mi někdo říká, že se jen fotím v sukních a povídám si s lidma. ????
